Ačkoli Jim Gordon nemá takové jméno jako největší rocková hvězda, od počátku 60. let až do začátku 80. let byl u toho. Měl krásné ženy, létal tryskáčem mezi Londýnem a Los Angeles a pařil jako rocková hvězda. Během stovek nahrávacích seancí, z nichž vzešly desítky hitů v Top 10, se jeho práce jednoho z nejžádanějších sessionových bubeníků té doby přelévá přes ohromující množství alb.

Je to však bohužel smutný příběh geniálního hudebníka oceněného cenou Grammy, který spolupracoval s některými z nejlepších skladatelů všech dob, hrál a přidal své kouzlo k takovým klasikám, jako je „Layla“ (je také spoluautorem klavírního refrénu), stejně jako k trojalbu a nejlepšímu okamžiku George Harrisona, All Things Must Pass.

Jim Gordon byl známý jako spolehlivý profesionální session bubeník, který si mohl říct až o trojnásobek obvyklé sazby vyplácené session hudebníkům.

Svoji kariéru zahájil v roce 1963, když mu bylo sedmnáct let, když doprovázel hitovou skupinu Everly Brothers, a posléze se stal jedním z nejvyhledávanějších bubeníků na nahrávacích seancích v Los Angeles (byl chráněncem legendárního studiového bubeníka Hala Blainea, který hrál na více než 35 nahrávkách U. S. A. Gordon).

John Lennon, George Harrison, The Everly Brothers, Frank Zappa, Leon Russell, Traffic, Gordon Lightfoot, Seals & Crofts, Jackson Browne, Joan Baez, Bread – těm všem Gordon udával rytmus a hrál v nesčetných stylech.

Na vrcholu své kariéry byl prý Gordon jako studiový hudebník natolik vytížen, že každý den odlétal z Las Vegas do Los Angeles, aby absolvoval dvě nebo tři nahrávání a pak se vrátil včas, aby stihl odehrát večerní show v Caesars Palace.

V letech 1969 a 1970 absolvoval Gordon turné jako člen doprovodné kapely skupiny Delaney & Bonnie, jejíž součástí byl v té době i Eric Clapton. Clapton následně převzal rytmickou sekci skupiny. Na cestách se z Gordona stala jakási přítěž, vystavení obrovskému množství alkoholu a drog zvýraznilo mimořádně znepokojivou stránku jeho osobnosti: v lepším případě ambiciózní a manipulativní, v horším násilnickou.

Gordonova porucha osobnosti byla hlavním faktorem zániku skupiny Derek and the Dominos. Závažnější bylo, že v roce 1983 vedla k Gordonovu odsouzení za vraždu. Dne 3. června 1983 přijel Gordon do hollywoodského domu své 72leté matky Osy, napadl ji kladivem a poté ji smrtelně pobodal. Od té doby byl ve vězení.

Jako schizofrenik byl diagnostikován, ale až u soudu v roce 1984 mu byla stanovena správná diagnóza. Vzhledem k tomu, že jeho obhájce nemohl po změně kalifornského zákona použít obhajobu z nepříčetnosti. Gordon byl v roce 1984 odsouzen k šestnácti letům odnětí svobody.

Dnes je Jim Gordon, jen s mizivou možností podmínečného propuštění, mužem, na kterého rock &roll zapomněl. Snad kromě jednoho krátkého okamžiku 24. února 1993, kdy spolu s Ericem Claptonem získal Grammy za rockovou píseň „Layla“.

Až tedy příště uslyšíte „Imagine“ Johna Lennona, „On and On“ Stephena Bishopa, „Wichita Lineman“ Glena Campbella nebo „Rikki Don’t Lose That Number“ Steely Dans, pozorně se zaposlouchejte do rytmu jednoho z největších bubeníků všech dob.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.