Záležitost načasování

Jaké okolnosti byly příčinou tohoto zřejmě druhého dopisu Tesalonickým? Kolik „času“ uplynulo od příchodu prvního? Takové otázky ohledně „načasování“ mohou vyvstat modernímu čtenáři, který si mimo jiné všimne téměř doslovného zrcadlení pozdravu tohoto listu s pozdravem listu prvního a pro Pavla poněkud zvláštního výrazného tématu soudu, které tento krátký list prostupuje. Mohla by taková srovnání naznačovat pozdější „načasování“, kdy Pavlovi spolupracovníci nebo následovníci napsali tento list jeho jménem.

Ať už je „načasování“ jakékoli, i zběžná četba odhaluje společenství, které prochází stresujícím „pronásledováním a soužením“ (1,4), jež ho svádí k tomu, aby se „vzdalo“ nebo „unavilo“ v boji za pokračování v konání dobra (3,12-13).

Čas díkůvzdání
Úvodní téma „díkůvzdání“ je čistě Pavlovo. Přesto je zde poněkud výjimečně díkůvzdání „povinností“ (opheilomen), závazkem, který patří k daru společenství (Pavel říká, že “ my“ jsme povinni děkovat; 1,3), identifikovanému charakteristickými znaky „víry“ a „lásky“. Pro křesťanské společenství, jehož víra „hojně roste“ (jedinečné důrazné slovo zde ilustruje oblíbený Pavlův prostředek – předřazení slovesa před slovo hyper-, jako by chtělo naznačit „hyperrůst“) a jehož vzájemná láska stále roste, je „vždy“ ten správný čas k díkůvzdání.

Pavlova slova přicházejí jako připomínka několika aspektů díkůvzdání. Za prvé, díkůvzdání v křesťanském společenství je vždy poněkud protichůdné. Když jsou „časy“ dobré, člověk snadno zapomíná na Boží dary, které vytvářejí a udržují život. Když jsou „časy“ špatné, je obtížné sestavit seznam věcí, za které bychom měli být vděční. Za druhé, díkůvzdání není nikdy soukromou záležitostí; je založeno a udržováno životem ve společenství – vzájemnou souhrou víry v Boží milost a energizující silou skutků lásky ve službě jeden druhému.

Záležitost k chlubení
Jako matka, která něžně a přitom pevně povzbuzuje malé dítě, jež bylo na hřišti „potrápeno“, tak Pavlova láskyplná náruč nyní obklopuje a povzbuzuje toto společenství. Vyhýbá se jakémukoli náznaku lítosti a místo toho je chválí za jejich „vytrvalost“ uprostřed intenzivního pronásledování a utrpení (slovo „všechno“ podtrhuje jeho nesmírnost; 1,4), vytrvalost, která se mu stala důvodem, aby se jimi chlubil mezi všemi církvemi. Přesto si zde lze všimnout absence třetího členu známé triády víry, lásky a naděje (viz 1 Sol 1,2: „dílo víry“, „práce lásky“ a „vytrvalost naděje“).

Možná Pavel cítí společenství, jehož svět, sužovaný podobně jako ten náš rozdělením, nenávistí a podezíravostí, jej vystavuje nebezpečí, že se vzdá víry nebo ztratí energii pro láskyplnou péči o bližní (viz 3,13). Taková doba nevyzývá k tomu, abychom se stáhli zpět do svých soukromých enkláv, ale spíše k otevřenému chlubení a obnovenému povzbuzování společenství, které se aktivně podílí na závazcích víry a lásky.

Modlitba s cílem
„Za to se za vás vždycky modlíme.“

Modlitba s cílem
. (1,11) Pavlova modlitba vyjadřuje důvěru v Boží péči a starost o dění v tomto světě, důvěru, kterou nelze považovat za samozřejmost. Známý současný novozákoník a plodný spisovatel to vyjadřuje takto: „Opustil jsem víru … protože jsem už nedokázal smířit svou víru v Boha se stavem světa, který jsem viděl kolem sebe … Ve světě je tolik nesmyslné bídy, že jsem začal považovat za nemožné věřit, že existuje dobrý a milující Bůh, který má vše pod kontrolou. „1

Pavel není naivní, pokud jde o svět Soluňanů. Taková společenství nevznikají náhodou. Jsou založena na cílevědomé Boží přítomnosti a povolání, udržována Boží mocí, která přivádí k naplnění („Bůh vás učiní hodnými svého povolání a naplní…“ 1,11) skutky lásky a milosrdenství právě skrze věrnost a vytrvalost tohoto věřícího společenství. To je „těžká věc“, nikoli záležitost pro slabochy. Takové skutky závisí na „odhodlání“ a „víře“ (zde použité řecké slovo eudokia má význam pevného a kladného rozhodnutí). Toto pevné odhodlání nelze považovat za samozřejmost; i ono je Božím darem a přichází jako odpověď na modlitbu, která je udržována v širším společenství víry.

Nakonec takové odhodlání a dobrá práce nejsou samoúčelné. Přispívají k vzájemné slávě, v níž je oslavováno Kristovo jméno a Kristus na oplátku vzdává slávu společenství, které nese jeho jméno (1,12). Není náhodou, že to vše je literárně i teologicky zasazeno do rámce Boží milosti a lásky. „Milostí a pokojem“ začíná Pavlův proslov (1,2) a „milostí“ se uzavírá tato úvodní kapitola (1,16), čímž se zdůrazňuje, že celé křesťanské společenství a život jsou zarámovány Boží milostí a láskou.

O čí autoritě
Ve čtení určeném pro lekcionář se vynechávají verše 5-10 snad kvůli jejich poněkud nepohodlnému či problematickému tématu „soudu“ (1,5). Pisatel mluví o současných útrapách jako o součásti spravedlivého Božího záměru „učinit vás hodnými království“ a slibuje, že „v onen den“ budou nakonec potrestáni ti, kdo vás pronásledují, protože „neznají Boha“ a neposlouchají „evangelium našeho Pána Ježíše“.“

Takto silné obrazy soudu vedly mnohé k pochybnostem o Pavlově autorství tohoto listu a k úvahám, zda vyjádřený názor nepatří do pozdějšího období rané církve, kdy se více prosazují apokalyptické obrazy, jako jsou ty v knize Zjevení.

Pro kazatele
Ať už je v listu obsaženo cokoli, celkově si představuje dobu pronásledování a utrpení církve a poukazuje na ničivou realitu zla ve světě. Podobně jako semeno zaseté na kamenitou půdu v Ježíšově podobenství žije Pavlovo společenství v nebezpečné době, která ohrožuje jeho víru v Boha, který je spravedlivý, a pokračuje v naplňování svého povolání milovat a sloužit v Božím světě.

Pavlova slova vyzývají toto společenství, aby „vydrželo“ v naději a víře. Všechna znamení svědčí o opaku, Bůh je věrný a bezbožnost bude nakonec potrestána. Do té doby vzájemné díkůvzdání a modlitba a společné odhodlání věnovat se skutkům vzájemné lásky založily a nadále udržují toto společenství.

Návod na závěr: Vzhledem k tomu, že čtení z lekcionáře na 23., 24. a 25. svatodušní neděli zahrnují v podstatě celý tento krátký list, nabízí se kazateli příležitost k třídílnému seriálu o tomto listu:

Kapitola 1. Všichni čtenáři, kteří se o tomto listu dozvěděli, mají možnost se seznámit s jeho obsahem: Díkůvzdání za pevnou víru a lásku (Boží i naši) uprostřed pronásledování a utrpení (viz 1,3-4)

Kapitola 2: Vyvolení ke spáse a obdaření nadějí (2,13.16)

Kapitola 3: Neustávejte v konání správné věci (3,13)

1 Bart D. Ehrman, Ježíš, přerušeno: (New York: Harper Collins, 2009) 17.

Erman: Ježíš a jeho rozpory (a proč o nich nevíme), (New York: Harper Collins, 2009)

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.