Je pro mě docela zajímavé, jak jsou lidé ve světě BDSM nepřátelští, když se zabývají zvláštním vztahem, který se nazývá TPE. Od té doby, co žiji ve vztahu TPE, se to pro mě stalo velmi přirozené, nevidím v tom úplně tu „hrozbu“, kterou v tom vidí většina lidí tady. Chápu však, že vztah TPE není pro každého. Stejně tak netvrdím, že vztah TPE je „lepší“ než jiné D/s nebo M/s vztahy. Co ale říkám, je, že je to úplně jiná hra.

Takže, co je TPE (Total Power Exchange).

No, ten název to vlastně říká. Znamená to Totální, na rozdíl od částečné. Znamená to, že se otrokyně odevzdala svému pánovi; tělem, myslí i duší, bez omezení. Pán na sebe vzal tuto obrovskou odpovědnost. Vlastní ji. Jak se tedy díky tomuto způsobu myšlení liší vztah TPE od vztahu D/s? V příkladech zde budu používat hlavně Quada a sebe, protože vím, že náš vztah byl skvělý ve srovnání s některými jinými, do kterých jsem byl zapojen.

Je to celoživotní závazek.

TPE páry se zavazují na celý život. Smrt jednoho z partnerů je jediným „východiskem“ ze vztahu. Většina párů TPE, které znám, je v něm na celý život. Když mě Quade objal, slíbila jsem mu, že ho budu milovat, ctít a poslouchat, dokud nás smrt nerozdělí. Pro přítomné to bylo jako svatba. Na slibu nebylo nic moc neobvyklého, snad kromě té části „poslouchat“. Quade a já jsme svůj slib brali doslova.

Submisivní nemůže ze vztahu odejít.

Odevzdala se svému pánovi a předala mu i moc vztah ukončit. A protože se zavazují na celý život, pro submisivní osobu vlastně neexistuje žádné východisko. Nemůže odejít.

To je jedna z částí, která u většiny lidí vyvolává hrůzu, když mluví o vztahu TPE. Jejich argument „můžeš odejít, když budeš chtít“, je samozřejmě platný v tom smyslu, že mohu odejít ze dveří; pokud by mě postihlo šílenství. Nicméně Quade by za mnou přišel a přivedl mě domů. Na to má právo. Většina párů TPE vytváří prostředí, v němž praktické činy podporují toto „neschopné odejít“ rozhodnutí, které páry učinily, když vstupovaly do svého vztahu.

V našem případě šlo o několik věcí. Neměla jsem práci mimo náš domov. V důsledku toho jsem neměl žádné vlastní peníze. Když jsem z nějakého důvodu potřebovala peníze, musela jsem o ně Quada požádat a on mi je dával. Pokud jsem po nákupu dostala drobné, měla jsem mu je vrátit i s účtenkou. Neměl jsem auto, takže jsem nemohl jít nikam jinam než pěšky, a v okolí není žádná veřejná doprava. Takže i kdybych se náhle zbláznil a chtěl odejít, bylo by to velmi obtížné.

Vím, že pro většinu lidí to zní jako vězení. Ale musíte mít na paměti, že je to vězení, ve kterém jsem chtěl být. Praktické záležitosti tam byly proto, aby toto přání podpořily, – pro nás oba. Považuji to za způsob myšlení, který sdílím s dalšími velmi angažovanými lidmi, jako jsou jeptišky a mniši. (Tady přirovnání končí! LOL). Zjistila jsem ale, že postupem času se mi myšlenka na odchod stále více vzdaluje. Jednoduše to nebyl problém. Stejně jako každý jiný Quadeův majetek jsem tu prostě byla. Stejně jako jeho auto nemohlo samo odjet, ani já jsem se nemohla vymanit z Quadeovy kontroly.

Neexistuje žádná smlouva.

Když se podívám na net, většina D/s guruů říká, že před navázáním nepřetržitého D/s vztahu je třeba sjednat smlouvu (dokonce to učím nové submisivní ženy). Musí existovat smlouva, která „upraví“, co se má a nemá dělat. V částečném vztahu se zdá být logické, že je potřeba smlouva. Existují mezi oběma osobami oblasti, které se odehrávají mimo dominanci/submisi. Třeba děti nebo práce submisivního člověka mimo domov? Existuje ve vztahu nějaký časový rámec? Vztahuje se výměna moci pouze na ložnici?

Ve vztahu TPE nemá smlouva žádný význam. Otrokyně se už svému pánovi odevzdala celá. Není důvod zužovat oblasti jeho moci nad ní. On má veškerou moc. Ona nemá žádnou. Neexistuje žádný důvod, proč to zapisovat na kus papíru.

Jediné, co jsme měli, byly naše obojkové sliby.

Neexistují žádná pravidla.

Když jsme navazovali náš vztah TPE, snažili jsme se shromáždit co nejvíce informací o tom, „jak to dělat správně“. Všichni říkali, že potřebujeme pravidla. Snažili jsme se, vážně. Sepsali jsme si spoustu návrhů, o kterých jsme měli pocit, že by nám mohly vyhovovat. Ale nakonec jsme zjistili, že je to škoda papíru; protože konečné slovo měl Quade. Když mi řekl, abych si šla obarvit vlasy na fialovo, tak jsem to měla udělat. Jeho rozhodnutí o mně často nezacházelo do takových detailů, jako co si mám vzít na sebe, kdy mám jít na záchod a podobné denní rutiny. Ale pokud z nějakého důvodu chtěl, dělal i všechna moje „drobná rozhodnutí“. To je jeho právo.

Většinou dělal velké čáry. Na příkladu účesu vím, že dával přednost tomu, abych měla dlouhé vlasy, a je na mně, abych si vymyslela, kdy potřebuji ostříhat/zastřihnout nebo jinak upravit vlasy. Když jsem si myslela, že je čas na úpravu vlasů, zeptala jsem se ho, jestli se můžu objednat ke kadeřníkovi, a požádala ho o peníze na to.

Co se týče ještě širšího záběru, Quade rozhodoval o tom, jak budu určovat priority svých dnů, – jak budu využívat náš čas a kdy smím vycházet z domu. Rozhodl, že po určitou dobu nebudu mít žádnou práci „venku“, neměla jsem žádné vlastní peníze a neměla jsem auto. Většina lidí by to nazvala uvězněním. A většina lidí nevidí skutečnost, že se mi v tomto životě dařilo.

Neexistuje žádné bezpečné slovo.

K mému překvapení jsem zjistil, že se lidé opravdu urazí, když slyší, že jsem neměl bezpečné slovo. Vůbec jsem nechápal pojem safeword. Měla jsem pocit, že mám „kontrolu“(jako bych byla nahoře bez), když můžu zakřičet „červená“ nebo „žlutá“ a Quade musí přestat s tím, co dělá. Ve vztahu TPE neexistují žádné „timeouty“ ani safewords. Quade byl šéfem po celou dobu. Znal moje reakce dost dobře na to, aby rozptýlil například zvířata)

Mám jich hodně! Ale součástí našeho vzrušení bylo najít je a pro Quada posunout… jakékoliv hranice, které považoval za žádoucí posunout.

Abych to uzavřel.

Takže, co je „cílem“ pro pár žijící ve vztahu TPE? Řekl bych, že je to symbióza, – stát se téměř „jedním člověkem“ nebo jakýmsi organismem, který je JEDEN, ale skládá se ze dvou na sobě závislých buněk. Rozhodně to není pro nikoho. Obě zúčastněné osoby to musí opravdu chtít a mít z toho potěšení. Otrok musí cítit potřebu vzdát se veškeré kontroly a Pán naopak musí mít potřebu mít tu úplnou kontrolu.

Je vůbec možné dosáhnout takového cíle? Hmm… možná ne. A v jistém smyslu na tom nezáleží. Cesta ve snaze dostat se k němu je sama o sobě tak uspokojivá. A všichni přece rádi cestujeme.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.