OSOBNOST A BOŽSTVÍ DUCHA SVATÉHO

Autor: Rev. R. A. Torrey, D.D.

DŮLEŽITOST DOKTRÍNY

Jedním z nejcharakterističtějších a nejvýraznějších učení křesťanské víry je učení o osobnosti a božství Ducha svatého. Učení o osobnosti Ducha svatého má z hlediska uctívání nejvyšší význam. Je-li Duch svatý božskou osobou, která je hodna přijmout naši adoraci, naši víru a naši lásku, a my ho jako takového neznáme a neuznáváme, pak okrádáme božskou bytost o adoraci, lásku a důvěru, které jí náleží.

Učení o osobnosti Ducha svatého má nejvyšší význam také z praktického hlediska. Budeme-li o Duchu svatém uvažovat pouze jako o neosobní síle či vlivu, pak naše myšlenka bude neustále znít: „Jak mohu Ducha svatého uchopit a použít?“ Budeme-li však o něm uvažovat biblickým způsobem jako o božské Osobě, nekonečně moudré, nekonečně svaté, nekonečně něžné, pak naše myšlenka bude neustále znít: „Jak mě může Duch svatý uchopit a použít?“. Není rozdíl mezi myšlenkou na červa, který používá Boha, aby mlátil horu, nebo na Boha, který používá červa, aby mlátil horu? První pojetí je nízké a pohanské, nijak zásadně se neliší od myšlenky afrického uctívače fetiše, který používá svého boha, aby konal jeho vůli. Druhé pojetí je vznešené a křesťanské. Budeme-li o Duchu svatém uvažovat pouze jako o síle nebo vlivu, bude naše myšlenka znít: „Jak mohu získat více Ducha svatého?“; budeme-li však o něm uvažovat jako o božské osobě, bude naše myšlenka znít: „Jak může Duch svatý získat více ze mě?“. První pojetí vede k sebevyvyšování; druhé pojetí k sebeponížení, sebezapření a sebezřeknutí. Pokud budeme o Duchu svatém uvažovat pouze jako o božské síle nebo vlivu a pak si budeme představovat, že jsme Ducha svatého obdrželi, vznikne pokušení cítit se, jako bychom patřili k vyššímu řádu křesťanů. Jednou za mnou přišla jedna žena, aby mi položila otázku, a začala slovy: „Než vám položím otázku, chci, abyste pochopila, že jsem žena Ducha svatého.“ A tak jsem se jí zeptal: „Co je to Duch svatý?“ A ona odpověděla: „Duch svatý. Ta slova a způsob, jakým je vyslovila, mě rozechvěly. Nemohla jsem uvěřit, že jsou pravdivá. Pokud však budeme o Duchu svatém uvažovat biblickým způsobem jako o božské bytosti nekonečného majestátu, která blahosklonně přebývá v našich srdcích a zmocňuje se našich životů, položí nás to do prachu a přiměje nás to chodit před Bohem velmi mírně.

Z experimentálního hlediska je nanejvýš důležité, abychom Ducha svatého poznali jako osobu. Mnozí mohou svědčit o požehnání, které přišlo do jejich vlastních životů díky tomu, že poznali Ducha svatého jako stále přítomného, živého božského Přítele a Pomocníka.

V Bibli jsou čtyři linie důkazů, že Duch svatý je osoba.

CHARAKTERISTIKA DUCHA SVATÉHO

1. Duch svatý je osoba, která je osobou. V Bibli jsou Duchu svatému přisuzovány všechny charakteristické rysy osobnosti.

Jaké jsou charakteristické rysy nebo znaky osobnosti? Poznání, cítění a vůle. Každá bytost, která ví, cítí a chce, je osobou. Když říkáte, že Duch svatý je osoba, někteří vám rozumějí tak, že Duch svatý má ruce a nohy, oči a nos a tak dále, ale to jsou znaky nikoliv osobnosti, ale tělesnosti. Když říkáme, že Duch svatý je osoba, myslíme tím, že není pouhým vlivem nebo silou, kterou Bůh posílá do našeho života, ale že je bytostí, která ví, cítí a chce. Tyto tři vlastnosti osobnosti, poznání, cítění a vůle, jsou Duchu svatému v Písmu připisovány stále znovu a znovu.

POZNÁNÍ

V 1. Korintským 2,10-11 čteme: „Bůh nám je však zjevil skrze svého Ducha, neboť Duch zkoumá všechny věci, ano i hluboké věci Boží. Neboť kdo jiný zná věci člověka, než duch člověka, který je v něm? Tak ani Boží věci nezná nikdo jiný než Duch Boží.“ Zde je „poznání“ připsáno Duchu svatému. Duch svatý není pouhým osvícením, které přichází do naší mysli, ale je bytostí, která sama zná hluboké Boží věci a která nás učí tomu, co sama ví.“

VŮLE

V 1. Korintským 12,11, R.V., opět čteme: „To všechno však působí jeden a týž Duch, který každému rozděluje zvlášť, jak sám chce.“ Zde je „vůle“ připsána Duchu svatému. Duch svatý není pouhý vliv nebo síla, kterou máme používat podle své vůle, ale božská osoba, která nás používá podle své vůle. To je myšlenka, která má zásadní význam pro navázání správného vztahu s Duchem svatým. Mnohý křesťan zcela přichází o plnost požehnání, které pro něj existuje, protože se snaží přimět Ducha svatého, aby ho používal podle jeho vlastní pošetilé vůle, místo aby se Duchu svatému odevzdal, aby ho používal podle své nekonečně moudré vůle. Raduji se, že neexistuje žádná božská moc, které bych se mohl zmocnit a použít ji podle své nevědomé vůle. Jak moc se však raduji z toho, že existuje bytost nekonečné moudrosti, která je ochotna vstoupit do mého srdce, zmocnit se mého života a použít mě podle své nekonečně moudré vůle.“

MYSL

V listu Římanům 8,27 čteme: „A ten, který zkoumá srdce, ví, co je smýšlení Ducha, protože se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“

MYSL

V listu Římanům 8,27 čteme: „A ten, který zkoumá srdce, ví, co je smýšlení Ducha, protože se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Zde je „mysl“ připsána Duchu svatému. Slovo, které je zde přeloženo jako „mysl“, je obsáhlé a zahrnuje myšlenky myšlení, cítění a záměru. Je to totéž slovo, které je použito v listu Římanům 8,7, kde čteme: „Tělesná mysl je nepřátelská vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu a ani se mu podřizovat nemůže.“ (Řím 8,7). V citované pasáži tedy máme osobnost v plném smyslu připsanou Duchu svatému.

LÁSKA

Ještě dále čteme v Římanům 15,30: „Nyní vás, bratři, prosím pro Pána Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste spolu se mnou usilovali v modlitbách k Bohu za mne.“ (Řím. 15,30). Zde je „láska“ připsána Duchu svatému. Duch svatý není pouhý slepý, necitlivý vliv nebo síla, která vstupuje do našeho života. Duch svatý je osoba, která miluje stejně něžně jako Bůh, Otec, nebo Ježíš Kristus, Syn. Jen málokdo z nás rozjímá o lásce Ducha tak, jak by měl. Každý den svého života myslíme na lásku Boha, Otce, a na lásku Krista, Syna, ale u některých z nás ubíhají týdny a měsíce, aniž bychom mysleli na lásku Ducha svatého. Každý den našeho života poklekneme a pohlédneme do tváře Boha, Otce, a řekneme: „Děkuji ti, Otče, za tvou velkou lásku, která tě vedla k tomu, že jsi poslal svého jednorozeného Syna na tento svět, aby za mě zemřel jako smírná oběť na kříži na Kalvárii.“ Vždycky, když si uvědomíme, že Bůh, Otec, je pro nás vším. Každý den svého života poklekneme a pohlédneme do tváře našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista, a řekneme: „Děkuji Ti, požehnaný Synu Boží, za tu Tvou velikou lásku, která Tě vedla k tomu, že ses obrátil zády ke vší nebeské slávě a sestoupil ke vší potupě a utrpení na zemi, abys na svém vlastním těle nesl mé hříchy na kříži.“ Jak často však poklekneme a řekneme Duchu: „Děkuji Ti, nekonečný a věčný Duchu Boží, za Tvou velikou lásku, která Tě vedla k tomu, že jsi v poslušnosti Otci a Synu přišel na tento svět a hledal mě v mém ztraceném stavu a následoval mě den za dnem, týden za týdnem a rok za rokem, dokud jsi mě nepřivedl k poznání, že potřebuji Spasitele, a nezjevil jsi mi Ježíše Krista jako právě toho Spasitele, kterého jsem potřeboval, a nepřivedl jsi mě k jeho spásnému poznání.“ Za své spasení však vděčíme stejně opravdově lásce Ducha jako lásce Otce a lásce Syna.

Kdyby nebylo lásky Boha, Otce, který na mě shlížel v mém ztraceném stavu, ano, předvídal můj pád a zkázu a poslal svého jednorozeného Syna, aby plně odčinil můj hřích, byl bych dnes ztraceným člověkem. Kdyby nebylo lásky věčného Božího Slova, které sestoupilo na tento svět v poslušnosti Otcovu přikázání a položilo svůj život jako smírnou oběť za můj hřích na kalvárském kříži, byl bych dnes ztraceným člověkem. Ale stejně tak skutečně, kdyby nebylo lásky Ducha svatého, který přišel na tento svět v poslušnosti Otci a Synovi a hledal mě v celé mé zkáze a následoval mě s neúnavnou trpělivostí a láskou den za dnem a týden za týdnem a měsíc za měsícem a rok za rokem, následoval mě do míst, kam pro něj muselo být utrpením jít, dvořil se mi, i když jsem Mu vzdoroval a urážel Ho a vytrvale se k Němu obracel zády, pronásledoval mě a nikdy se mě nevzdal, dokud mi nakonec neotevřel oči, abych viděl, že jsem naprosto ztracený, a pak mi zjevil Ježíše Krista jako zcela dostačujícího Spasitele a pak mi předal moc, abych tohoto Spasitele učinil svým; nebýt této dlouho trpělivé, trpělivé, nikdy neúnavné, toužebné a nevýslovně něžné lásky Ducha ke mně, byl bych dnes ztraceným člověkem.

INTELIGENCE A DOBROTA

Opět čteme v Nehemiášovi 9,20, R. V., „Dal jsi jim také svého dobrého ducha, aby je poučoval, a neodepřel jsi jim svou manu od úst a dal jsi jim vodu na žízeň.“ (Nehemiáš, 1. Mojžíšova 1:5). Zde se „inteligence“ a „dobrota“ připisují Duchu svatému. To nepřidává žádnou novou myšlenku k již probraným pasážím, ale uvádíme ji zde proto, že pochází ze Starého zákona. Jsou tací, kteří nám tvrdí, že osobnost Ducha svatého ve Starém zákoně nenajdeme. Tato pasáž sama o sobě, nemluvě o jiných, nám ukazuje, že je to omyl. Pravda o osobnosti Ducha svatého sice přirozeně není ve Starém zákoně tak plně rozvinuta jako v Novém zákoně, nicméně tato myšlenka tam je, a to zřetelně.“

GRIEF

V listu Efezským 4,30 opět čteme: „A nezarmucujte Božího svatého Ducha, jímž jste zapečetěni ke dni vykoupení“. V této pasáži je „zármutek“ připsán Duchu svatému. Duch svatý není pouhý neosobní vliv nebo síla, kterou Bůh posílá do našich životů. Je to osoba, která přichází přebývat do našich srdcí a pozoruje vše, co děláme, říkáme a myslíme. A pokud je v jednání, slově, myšlence nebo letmé představě něco nečistého, nelaskavého, sobeckého nebo jakkoli zlého, je tím hluboce zarmoucen.

Tato myšlenka se po plném pochopení stává jedním z nejmocnějších podnětů ke svatému životu a pečlivému chování. Kolik mladých lidí, kteří odešli ze svatého, křesťanského domova do velkoměsta s jeho mnoha pokušeními, bylo zadrženo od věcí, které by jinak udělali, myšlenkou, že kdyby je udělali, jeho matka by se o tom mohla dozvědět a že by ji to nepopsatelně zarmoutilo. Existuje však Někdo, kdo přebývá v našich srdcích, jsme-li věřícími v Krista, kdo jde s námi, kamkoli jdeme, vidí všechno, co děláme, slyší všechno, co říkáme, pozoruje každou myšlenku, i tu nejprchavější představu, a tento Někdo je čistší než nejsvětější matka, která kdy žila, citlivější proti hříchu, Někdo, kdo se odvrací od sebemenšího hříchu, jako se nejčistší žena, která kdy žila na této zemi, nikdy neodvrátila od hříchu v jeho nejodpornějších podobách; a pokud je v činech, slovech nebo myšlenkách něco, co má sebemenší příchuť zla, je nadmíru zarmoucen. Jak často se nám vnucuje nějaká zlá myšlenka a my se jí chystáme pobavit, a pak nás myšlenka: „Duch svatý to vidí a je tím hluboce zarmoucen,“ vede k tomu, že ji navždy vyženeme ze své mysli.

ČINY DUCHA

2. Jak často se nám vnucuje nějaká zlá myšlenka? Druhou řadou biblických důkazů o osobnosti Ducha svatého je to, že Duchu svatému jsou připisovány mnohé úkony, které může vykonat pouze člověk.

HLEDÁNÍ, VYSLOVOVÁNÍ A MODLITBA

Například v 1. Korintským 2,10 čteme, že Duch svatý zkoumá hluboké Boží věci. Zde není představen pouze jako osvícení, které nám umožňuje pochopit hluboké Boží věci, ale jako osoba, která sama zkoumá hluboké Boží věci a zjevuje nám věci, které objevuje. Ve Zjevení 2,7 a na mnoha dalších místech je Duch svatý představen jako ten, kdo mluví. V listu Galaťanům 4,6 je představen jako volající. V Římanům 8,26, R. V., čteme: „A podobně Duch pomáhá i našim slabostem; neumíme se totiž modlit, jak bychom měli, ale sám Duch se za nás přimlouvá sténáním, které nelze vyslovit.“ (Řím. 8,26). Duch svatý je nám zde představen jako modlící se osoba, nikoli pouze jako vliv, který nás vede k modlitbě, nebo jako osvícení, které nás učí, jak se modlit, ale jako osoba, která se sama modlí v nás a skrze nás. Nesmírnou útěchou je myšlenka, že každý znovuzrozený muž nebo žena má dvě božské Osoby, které se za něho modlí: Ježíše Krista, Božího Syna po Otcově pravici, který se za nás modlí (Žid 7,25; 1 Jan 2,1), a Ducha svatého, který se modlí skrze nás zde dole. Jak bezpečné a požehnané je postavení věřícího s těmito dvěma Božskými osobami, které Otec vždy slyší a které se za něj modlí.

UČENÍ A VEDENÍ

V Janově evangeliu 15,26-27 čteme: „Až však přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází od Otce, ten bude o mně svědčit: A svědčit budete i vy, protože jste byli se mnou od počátku.“ Zde je Duch svatý zcela určitě představen jako osoba vydávající svědectví a je jasně rozlišeno mezi jeho svědectvím a svědectvím, které vydávají ti, v nichž přebývá. Opět v Janově evangeliu 14,26 čteme: „Ale Utěšitel, to je Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“ Utěšitel je tedy Duch svatý. A znovu v Janově evangeliu 16,12-14: „Mám vám ještě mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až však přijde On, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy; nebude totiž mluvit sám od sebe, ale cokoli uslyší, to bude mluvit; a ukáže vám věci, které mají přijít. On mě oslaví, neboť přijme z mého a oznámí vám to.“ (srov. také Nehemiáš 9,20). V těchto pasážích je Duch svatý představen jako učitel pravdy, ne pouze jako osvícení, které umožňuje naší mysli vidět pravdu, ale jako ten, kdo k nám osobně přichází a učí nás pravdě. Je výsadou i toho nejpokornějšího věřícího, že má božskou osobu jako svého každodenního učitele Boží pravdy. (srov. 1 Jan 2,20.27).

V listu Římanům 8,14 („Neboť kdo se nechávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové“) je Duch svatý představen jako náš osobní průvodce, který nás vede, co máme dělat, bere nás takříkajíc za ruku a vede nás k jednání, které je Bohu milé. Ve Skutcích 16,6-7 čteme tato hluboce významná slova: „Když pak prošli celou Frygii a galatskou oblast a bylo jim od Ducha svatého zakázáno kázat slovo v Asii, po příchodu do Mysie se rozhodli jít do Bithynie: Ale Duch jim to nedovolil.“ Zde je Duch svatý představen jako ten, kdo přebírá velení nad životem a jednáním služebníka Ježíše Krista. Ve Sk 13,2 a Sk 20,28 vidíme, jak Duch svatý povolává lidi k práci a jmenuje je do úřadu. Znovu a znovu jsou v Písmu Duchu svatému připisovány činnosti, které by mohl vykonávat pouze člověk.

ÚŘAD DUCHA

3. Třetí linie důkazu osobnosti Ducha svatého spočívá v tom, že Duchu svatému je předpovídán úřad, který by mohl být předpovídán pouze člověku.

„JINÝ UTĚŠITEL“

V Janově evangeliu 14,16-17 čteme: „A já budu prosit Otce a on vám dá jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná, ale vy ho znáte, neboť on přebývá s vámi a bude ve vás.“ Zde je nám řečeno, že úkolem Ducha svatého je být „jiným Utěšitelem“, který zaujme místo našeho nepřítomného Spasitele. Náš Pán Ježíš se chystal opustit své učedníky. Když jim oznamoval svůj odchod, jejich srdce naplnil smutek (Jan 16,6). Ježíš pronesl slova, která je měla utěšit. Řekl jim, že ve světě, kam odchází, je dost místa i pro ně (Jan 14,2). Dále jim řekl, že jim to místo jde připravit (Jan 14,3) a že až je takto připraví, vrátí se pro ně; dále jim však řekl, že ani během své nepřítomnosti, kdy pro ně připravuje nebe, je nenechá osiřelé (Jan 14,18), ale že bude prosit Otce a ten jim pošle jiného Utěšitele, aby ho nahradil. Je možné, že by to Ježíš řekl, kdyby ten, kdo měl přece jen nastoupit na jeho místo, nebyl osobou, ale pouze vlivem či mocí, jakkoli blahodárnou a božskou? Ještě dále, je nemyslitelné, že by řekl to, co říká v Janovi 16,7: „Ale pravdu vám říkám: Je pro vás vhodné, abych odešel, neboť neodejdu-li, Utěšitel k vám nepřijde, ale odejdu-li, pošlu ho k vám,“ kdyby tento jiný Utěšitel, který měl nastoupit na Jeho místo, byl pouze vliv nebo moc?

JEDEN NA NAŠÍ STRANĚ

To se stane ještě jasnějším, když si uvědomíme, že slovo přeložené jako „Utěšitel“ znamená utěšitel a kromě toho ještě mnoho dalšího. Revizoři měli s překladem řeckého slova velké potíže. Navrhli „zastánce“, „pomocník“ a pouhé přenesení řeckého slova „Paraklét“ do češtiny. Takto přeložené slovo je Parakleatos, stejné slovo, které je v 1J 2,1 přeloženo jako „obhájce“; „obhájce“ však z etymologického hlediska nedává plnou sílu a význam tohoto slova. Obhájce znamená přibližně totéž co Parakleetos, ale slovo v užívání získalo omezený význam. „Advokát“ je latinské slovo; Parakleetos je řecké. Přesné latinské slovo je „advocatus“, což znamená povolaný k jinému. (To znamená pomáhat mu nebo se ho účastnit či ho zastupovat). Parakleetos znamená ten, kdo je povolán po boku, tedy ten, kdo neustále stojí po vašem boku jako váš pomocník, rádce, utěšitel, přítel. Je to velmi blízká myšlenka vyjádřená ve známém hymnu: „Stále přítomný, nejvěrnější příteli“. Až do chvíle, kdy Ježíš pronesl tato slova, byl on sám pro učedníky Parakleetos, Přítel po ruce, Přítel, který jim stál po boku. Když se dostali do nějakých potíží, obrátili se na Něho. Při jedné příležitosti si přáli vědět, jak se modlit, a tak se obrátili na Ježíše se slovy: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1). Při jiné příležitosti se Petr potápěl v galilejských vlnách a volal: „Pane, zachraň mě. A Ježíš hned vztáhl ruku, chytil ho“ a zachránil ho (Mt 14,30-31). V každé krajní situaci se k němu obraceli. Právě tak nyní, když Ježíš odešel k Otci, zatímco my čekáme na jeho návrat, máme jinou osobu, stejně božskou jako on, stejně moudrou, stejně silnou, stejně schopnou pomoci, stejně milující, vždy po našem boku a připravenou v každém okamžiku, kdy k němu vzhlédneme, poradit nám, naučit nás, pomoci nám, dát nám vítězství, převzít veškerou kontrolu nad našimi životy.

LÉK NA OSAMĚLOST

To je jedna z nejvíce potěšujících myšlenek v Novém zákoně pro současnou dispensaci. Mnozí z nás si při čtení příběhu o tom, jak Ježíš chodil a hovořil se svými učedníky, přáli, abychom tam mohli být; dnes však máme po svém boku osobu stejně božskou jako Ježíš, stejně hodnou naší důvěry a důvěry, která uspokojuje všechny potřeby našeho života. Pokud se tato úžasná biblická pravda jednou dostane do našich srdcí a zůstane tam, zachrání nás od všech úzkostí a starostí. Je to lék na osamělost. Proč bychom vůbec měli být osamělí, i když jsme odloučeni od nejlepších pozemských přátel, když si uvědomíme, že božský Přítel je vždy po našem boku? Je to lék na zlomené srdce. Mnozí z nás se museli rozloučit s těmi pozemskými, které jsme měli nejraději, a jejich odchod zanechal bolestnou prázdnotu, kterou jako by nikdo a nic nemohlo zaplnit; v srdci věřícího však přebývá božský Přítel, který může, a pokud k němu vzhlížíme, aby to udělal, zaplní každé zákoutí a každé bolavé místo v našem srdci. Je to lék ze strachu z temnoty a z nebezpečí. Bez ohledu na to, jak temná je noc a kolik nepřátel na nás číhá ze všech stran, je tu božský, který kráčí po našem boku a který nás může a bude chránit před každým nebezpečím. On může i tu nejtemnější noc prozářit slávou své přítomnosti.

Ale právě v naší službě Kristu nám tato myšlenka Ducha svatého přichází s největší pomocí. Mnozí z nás konají službu, kterou konáme pro Mistra, s bázní a chvěním. Stále se bojíme, abychom neřekli nebo neudělali něco špatného, a tak ve své službě nemáme radost ani svobodu. Když se postavíme ke kázání, doléhá na nás strašný pocit odpovědnosti. Chvějeme se při pomyšlení, že nejsme kompetentní vykonávat práci, k níž jsme povoláni, a neustále se bojíme, že ji nebudeme vykonávat tak, jak bychom měli. Stačí si však uvědomit, že odpovědnost ve skutečnosti neleží na nás, ale na někom jiném, na Duchu svatém, a že On ví přesně, co je třeba udělat a co je třeba říci, a pakliže se stáhneme co nejdále z dohledu a necháme Ho konat práci, k níž je tak dokonale kompetentní, naše obavy a starosti zmizí. Zmizí veškerý pocit stísněnosti a hlásání Boží pravdy se stane nevýslovnou radostí, a ne znepokojující starostí.“

OSOBNÍ SVĚDECTVÍ

Snad by na tomto místě bylo vhodné odpustit si slovo osobního svědectví. Do služby jsem vstoupil, protože jsem k tomu byl donucen. Moje obrácení se odvíjelo od mého kázání. Léta jsem odmítal být křesťanem, protože jsem byl rozhodnut, že nebudu kázat. Tu noc, kdy jsem se obrátil, jsem neřekl: „Přijmu Krista,“ ani nic podobného. Řekl jsem: „Budu kázat.“ Ale jestli někdo nebyl od přírody uzpůsoben ke kázání, pak jsem to byl já. Byl jsem abnormálně plachý. Nikdy jsem ani nepromluvil na veřejném modlitebním shromáždění, dokud jsem nevstoupil do teologického semináře. Můj první pokus o to byl mučivou zkušeností. V počátcích své služby jsem si svá kázání psal a ukládal do paměti, a když večerní bohoslužba končila a já jsem pronesl poslední slovo kázání, klesal jsem k zemi s pocitem velké úlevy, že je to pro další týden za mnou. Kázání bylo mučení. Ale přišel radostný den, kdy jsem se chytil myšlenky, a ta myšlenka se mě zmocnila, že když jsem se postavil, abych kázal, stál po mém boku někdo jiný, a i když mě posluchači viděli, odpovědnost byla skutečně na něm a on byl naprosto kompetentní ji nést, a jediné, co jsem musel udělat, bylo ustoupit a dostat se co nejdál z dohledu a nechat ho dělat práci, k níž ho Otec poslal. Od toho dne pro mě kázání nebylo břemenem ani povinností, ale radostnou výsadou. Nemám žádné starosti ani obavy. Vím, že On vede bohoslužbu a dělá ji přesně tak, jak se má dělat, a i když se někdy zdá, že věci nejdou tak, jak si myslím, že by měly jít, vím, že šly správně. Často se mi stává, že když vstanu, abych kázal, a zmocní se mě myšlenka, že On to všechno dělá, naplní mé srdce taková radost, že se mi chce křičet pro samou extázi.“

TŘEBA SVATÉHO DUCHA

4. Jaké jsou mé pocity? Čtvrtá linie důkazů o osobnosti Ducha svatého zní: Duchu svatému se předpovídá zacházení, které by se mohlo předpovídat pouze osobě.

V Iz 63,10 R. V. čteme: „Ale oni se vzbouřili a zarmoutili jeho Ducha svatého, proto se obrátil v jejich nepřítele a sám proti nim bojoval.“ Zde vidíme, že se Duch svatý vzbouřil a zarmoutil. (Srov. Ef 4,30). Nelze se vzbouřit proti pouhému vlivu nebo moci. Vzbouřit se a zarmoutit můžete pouze proti osobě. Ještě dále čteme v Židům 10,29: „Oč těžšího trestu, domníváte se, bude hoden ten, kdo pošlapal Syna Božího a krev smlouvy, kterou byl posvěcen, považoval za něco nesvatého a Duchu milosti se zprotivil?“ (Žid 10,29). Zde se dozvídáme, že Duchu svatému je „činěno navzdory“, to znamená, že je s ním „zacházeno s opovržením“. (Thayerův řecko-anglický lexikon Nového zákona). Nelze „pohrdavě zacházet“ s vlivem nebo mocí, pouze s osobou. Kdykoli je našemu myšlení předložena nějaká pravda, je to Duch svatý, kdo ji předkládá. Pokud této pravdě odmítáme naslouchat, pak se k této božské Osobě, která ji předkládá, vědomě obracíme zády; urážíme ji.

Možná se v současné době Duch svatý snaží čtenáři těchto řádků předložit nějakou pravdu, kterou čtenář není ochoten přijmout, a vy mu odmítáte naslouchat. Možná se k této pravdě, o níž v hloubi srdce víš, že je pravdivá, chováš s opovržením a mluvíš o ní pohrdavě. Pokud je tomu tak, nezacházíš s opovržením pouze s abstraktní pravdou, ale pohrdáš a urážíš Osobu, božskou Osobu.“

LŽEŠ DUCHU SVATÉMU

Ve Skutcích apoštolů 5,3 čteme: „Petr však řekl: „Ananiáši, proč satan naplnil tvé srdce lží Duchu svatému a zadržuješ část ceny pozemku?“

Lžeš Duchu svatému a zadržuješ část ceny pozemku. Zde se dozvídáme, že Duchu svatému lze lhát. Nelze lhát slepému, neosobnímu vlivu nebo moci, pouze osobě. Ne každá lež je lží vůči Duchu svatému. Byl to zvláštní druh lži, kterou Ananiáš řekl. Z kontextu vidíme, že Ananiáš vyznával úplné zasvěcení všeho. (Viz Sk 4,36-37; Sk 5,1-11). Jako Barnabáš položil vše k nohám apoštolů k užitku Krista a jeho věci, tak Ananiáš předstíral, že činí totéž, ale ve skutečnosti si část ponechal; předstírané úplné zasvěcení bylo jen částečné. Skutečné zasvěcení se děje pod vedením Ducha svatého. Vyznání plného zasvěcení bylo pro Něho a vyznání bylo falešné. Ananiáš lhal Duchu svatému. Jak často dnes na našich zasvěcovacích shromážděních vyznáváme plné zasvěcení, zatímco ve skutečnosti jsme něco zatajili. Tím lžeme Duchu svatému.

RUHÁNÍ PROTI DUCHU SVATÉMU

V Matoušově evangeliu 12,31-32 čteme: „Proto vám říkám: Každý hřích a rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude lidem odpuštěno. A kdokoli by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, ale kdokoli by mluvil proti Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto světě, ani v budoucím“. Zde je řečeno, že Duchu svatému se lze rouhat. Není možné rouhat se vlivu nebo moci; rouhat se lze pouze Osobě. Ještě dále je nám řečeno, že rouhání Duchu svatému je závažnější a rozhodnější hřích než dokonce rouhání samotnému Synu člověka. Mohlo by něco jasněji ukázat, že Duch svatý je osoba a božská osoba?“

SHRNUTÍ

Shrnuto a podtrženo: DUCH SVATÝ JE OSOBA. Písmo svaté to nade vší pochybnost objasňuje každému, kdo se upřímně pustí do Písma, aby zjistil, čemu skutečně učí. Teoreticky tomu většina z nás věří, ale chováme se k němu ve svém skutečném myšlení, ve svém praktickém postoji k němu jako k Osobě? Považujeme Ho skutečně za tak skutečnou Osobu, jako je Ježíš Kristus, za milujícího, moudrého, silného, hodného naší důvěry, lásky a odevzdanosti jako On? Duch svatý přišel na tento svět, aby byl pro učedníky a pro nás tím, čím pro ně byl Ježíš Kristus ve dnech svého osobního společenství s nimi. (Jan 14,16-17). Je takový i pro nás? Chodíme s ním ve vědomém společenství? Uvědomujeme si, že On kráčí po našem boku každý den a každou hodinu? Ano, a ještě lépe, že přebývá v našich srdcích a je připraven je naplnit a zcela ovládnout náš život? Známe „společenství Ducha svatého“? (2 Kor 13,14). Společenství znamená společenství, partnerství, kamarádství. Známe toto osobní společenství, toto partnerství, toto kamarádství, toto důvěrné přátelství Ducha svatého? V tom spočívá tajemství skutečného křesťanského života, života ve svobodě, radosti, síle a plnosti. Mít jako svého všudypřítomného Přítele a být si vědom toho, že má jako svého všudypřítomného Přítele Ducha svatého, a odevzdat svůj život ve všech jeho oblastech zcela do jeho řízení, to je pravý křesťanský život.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.